Cesta do Jižní Koreje

9. – 10. 4. 2015 (Čt, Pá)

Let s Turkish Airlines

Všechno začalo hodinovým zpožděním letadla v Praze a pokračovalo v Istanbulu, kde pilot mezi řečí zahlásil silný vítr a pak už jsme jako papíroví draci kroužili 40 minut nad letištěm. Taky přistání stálo za to, letadlo se kývalo, že jsme málem prali trenky. Po přistání krátký pohled na odlety a zděšení, že náš let hlásí poslední výzvu k nástupu. Velké štěstí, že nás vysadili jen pár metrů od brány na navazující let. Nasadili jsme sprint a za pět minut po nalodění se letělo. Bohužel tahle eskapáda měla za následek, že nestihli přeložit zavazadla a batohy nám přijeli až další odpoledne. Jako kompenzaci jsme od korejek dostali taštičku s hygienou. Špatný, špatný – Turkis Airlines škrtám.

Večeře v Seoulu

Na letišti už čekal Pil a vzal nás do okrajové části Seoulu – Ilsanu, vyložit hygienické taštičky do hotelu. A potom se jelo na první ze série báječných večeří v restauracích, tentokrát typický korejský barbeque styl – stoly s dírou na grilování naloženého masíčka a zeleniny. Bomba. Kluci zkusili kimčchi, u Honzíka úspěch, ale Robertovi moc nešmakovalo.

Co je kimčchi?

Sálát z čínského zelí, bílé ředkve, naložené v pálivé omáčce, proběhnuté procesem fermentace – kvašením. Jí se jako příloha ke snídani, k obědu i k večeři. Každý korejec minimálně jednou denně. Super zdravá záležitost, navíc čiští chutě podobně jako nakládaný zázvor v Japonsku. Jen líbat se po konzumaci bych nedoporučoval. Každá korejská babička má vlastní rodinný recept na tuhle specialitu.

Další dobrota: do ruky se vezme list salátu, do něj ugrilované masíčko, stroužek česneku, potřeme chili omáčkou, celé zabalíme do kuličky a šup s tím do pusy. Excelentní spojení chutí. Doporučuju vyzkoušet i doma při grilování.

Musím ještě zmínit Pilovu manželku, protože byla tak milá a příjemná, navíc z klasické korejské rodiny, kde hlavní slovo má pán domu. Namátkou: každý den teplá večeře, odvoz manžela, když se zpozdí z akce s kamarády, ani jedno křivé slovo. Hoši z toho byli tak hotoví, že se u Pila snažili domlouvat školení a výměný pobyt pro svoje přítelkyně. Protože emancipace, co si budeme povídat,… je to s ní těžší. Takže vzkaz pro Pila – pořádně si važ toho, co máš doma ty kluku.

Nalívání

Přesunuli jsme se do baru, kde jsme jako praví korejci okusili místní pálenku z misek. Chutnala trošku jako lak, ale snést se to dalo. A nesmím zapomenout na nejrozšířenější a na jejich poměry levné pití – sodžu, zajímavě míchané s pivem.

Diskotéka

Jak večer postupoval, že se podíváme na zoubek diskotékám. Nenápadný vstup, ale uvnitř živá hudba, velká plocha, narváno, babky dohazovačky, zajímavý. Nakonec hop na hotel, vyspat se z časového posunu.

11. 4. 2015 (So)

Gyeongbokgung

Ráno jsme si dali snídani ve Starbucks a vyrazili metrem do centra Seoulu, omrknout palácový komplex s nevyslovytelným názvem. Gyeongbokgung je největší a nejznámnější z 5 paláců, které jsou v komplexu. Postavený v roce 1395, vládnoucí dynastií Joseon. Jednou vyhořel, pak jej rozmlátili japonci, ale už je zase naleštěný do původní podoby. Pěkná procházka, všude rozkvetlé sakury, potkali jsme i holky barevný v originálních krojích.

Bukchon

Hned naproti přes ulici je Bukchon Hanok village, takže jsme se tam vydali. Je to taková vesnička ve velkoměstě. Hanok je označení pro tradiční domky, ze kterých je vesnička složená a pocházejí ze stejného období jako palácový komplex, takže 600 let stará záležitost. I když je napráskáno turisty a místními, místo má svoje kouzlo. Všude obchůdky, ručně dělané zboží, kavárny, žije to tam. Ale stačí zajít do postraní uličky a rázem je klid, toho jsme využili a dali si na jednom takovém místě kafíčko. Relaxace jak blázen.

Žaludky začali volat o potravu a díky Honzovi jsme jim dopřáli, protože objevil okénko s luxusním jídlem – chobotnici obalenou v pikantním chilli těstíčku. Dobrota libová, jak jsme pomlaskávali a zároveň nás huby pálily.

Insadong

Po vydařeném obědě, že se podíváme do Insadogu. Jde o místo, kde se dá sehnat spousta tradičního zboží, keramiky, oblečení, kosmetiky a suvenýrů. Probíhá tam i většina festivalů, co se pořádá v Seoulu. Každopádně ráj pro milovníky nakupování. O hodinu později, už s plnými taškami jsme snad vinou prozřetelnosti narazili na obchod s kosmetikou a udělali kauf týdne a brutálně ušetřili, protože krém ze šneků, vyhlazovače vrásek, vše za poloviční ceny oproti ČR. Vyfoukl jsem poslední krém korejce, která se po něm natahovala. Navíc se seznamem od Honzíkovi přítelkyně jsme obstarali všechno co bylo třeba. Já jsem jenom kopíroval, ale spokojenost doma byla. Kůžička po užívání jak alabastr. Díky za tip Marti. Pro dámy, které to zajímá, jde o značku MISSHA.

Zmrzlina v trubkách – kornoutky, co chutnali po kukuřici taky stojí za zmínku.

Překvapení na večeři

Procházka pokračovala a večer jsme se unavení vrátili na značky, kde už nás čekal Pil a rovnou do restaurace na živé překvapení v talíři. Klasická krčma, kde se sedí na zemi, kluci po pěti minutách nevěděli kam dát nohy, aby je boleli co nejmíň. A paninka začala plnit stůl jídlem. Přinesla něco, na čem jsme všichni trochu zpanikařili – talíř plný kroutících se potvor. Po detailnějším pohledu šlo asi o nastříhaná syrová chapadla z chobotnice. Škubaly se pěkně. Přiznám se, že jsem s tím měl největší potíže, ale nakonec jsem to dal jako všichni ostatní a chutnaly dobře. Robova upráva, zabít je v polívce, tzn. mírně povařit, byla ještě lepší.

Noc jsme zakončili v hospůdce o pivu a pěkné obsluze. Zavírací doba končila našim odchodem.

12. 4. 2015 (Ne)

Lukostřelba

Protože tradiční sport v Koreji je střelba z luku a Pil se ženou jsou v klubu, pozvali nás zkusit si zastřílet. Terče mají v úctihodné vzdálenosti, přes 100 metrů a kupodivu se docela trefovali, jak oznamovali pípačky po zásahu. Pravda, nám půjčili jenom dětské luky se šípy na provázcích, abychom někomu neprostřelili hlavu.

V klubu jsme si upřesnili plán další cesty, pojedli ovoce a vydali se ještě omrknout místní tržnici. Na té jsme kromě velkého výběru jídla, narazili i na místního exota převlečeného do ženských šatů, kterak předváděl svůj tanec při bubnování, za pasem 2 plyšové opice. Nevím co to bylo, ale vyhrožovalo to Honzovi při natáčení kamerou nůžkami na zahradu.

Jedeme do parku

Po obědě na autobus, směr národní park Seoraksan. Pil nás trošku zlobil, když zkoušel, jestli bysme byli schopní nastoupit na správný spoj a musím říct, že bez zeptání hodně špatně. Taková perlička, při které se kluci nasmáli: pomáhal jsem místnímu dědovi s naložením kola do autobusu a jak jsem zabral, tak mu z kola ulětěla odrazka. Musím pochválit dálkové autobusy, které mají korejci opravdu luxusní narozdíl třeba od vlaků.

Zastávku jsme po třech a půl hodinách cesty udělali v přímořském městečku Sokcho, zhruba 170 km od Seoulu. A tam nás překvapila pořádná zima, mikina, bunda a 2 trička bylo tak tak, ještě, že jsem měl zimní čepici. Každopádně, dobře jsme se tam nadlábli a pokračovali do cílové destinace.

Už smrákalo a my se ocitli v Seoraksanu. Našli jsme hotel, který nám zjistil Pil a vypadalo to, že jsme tam jediní návštěvnící. Vevnitř trochu jako internát, ale nakonec parádní spaní na vyhřívané zemi. Panáček na recepci nás nasměroval do restaurace. Jediná otevřená, vevnitř dědoušek s babičkou, my a to bylo vše, když nepočítám další babku, která se nedaleko našeho stolu chystala ulehnout – asi podnájemnice. Po tom, co nás staroušci obsloužili, si pustili korejskou telenovelu a bralo je to neskutečně, málem jsme odešli bez placení. Každopádně dědeček ráno překvapil, protože před restaurací leštil svuj vymazlený luxusní Hyundai s cenovkou minimálně přes milion.

13. 4. 2015 (Po)

Seoraksan

Navzdory tomu, že bylo mimo sezónu, Seoraksan stál za tu cestu. Bohužel se ráno nahrnulo pár autobusů s turisty a než jsme se rozkoukali, vykoupili nám lístky na lanovku. Než hodinu čekat, sami jsme se pěšky vypravili a byla to dobrá volba. Moc pěkná procházka lesem, kolem proudu, přes kameny a železné mosty.

Park zahrnuje 400 km2 hornaté krajiny a pro svoji rozmanitou flóru a zvířectvo (přes 2 000 druhů) je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. V oblasti se navíc měli potulovat i černí medvědi, aspoň podle zpráv z předchozího večera. V parku je třetí nejvyšší hora Koreje – Seorak, 1 706 metrů. Čas nás tlačil a my se nedostali tak vysoko. Kdybych jel znovu, rezervoval bych si na hory minimálně celý den.

Cestou jsme minuli zen budhistický klášter Sinheungsa, taková oáza klidu nebýt hluku zbíječky, která přerušovala modlitbu. Postavený roku 637, několikrát vyhořel, ale vždycky jej znovu rekonstruovali. Pár kroků před vchodem je čtrnáctimetrový bronzový budha, s podstavcem má kluk skoro 20 metrů. Sinheungsa je jeden z nejstarších zenových klášterů na světě.

Když únava chodidel opadla, dali jsme oběd a šup autobusem směr Hahoe village, s přespáním ve městě Andong.

Andong

Andong je centrum kultury a folklórních tradic, což rozhodně nešlo poznat, prostě normální městečko. Večer jsme přijeli a zoufale hledali cestu do hotelu, ale nezůstali jsme v tom sami. Skončili jsme na policejní stanici, kde nám půlka osazenstva pomáhala s hledáním adresy. Nakonec nás hodný pan policista vzal policejním autem, dokonce na chvilku spustil majáček, srandista. Robert měl privilegované místo vepředu, já s Honzou jako chycení trestanci vzadu. Fajn zážitek, neznám moc lidí, kteří se svezli v pravém korejském policejním autě. Po 20 minutách bloudění nás vysadil 200 metrů od policejní stanice, před hotelem. Vlastně to nebyl klasický hotel, ale bytovka, ve kterém rodinka pronajímá svoje pokoje na přespání.

Karaoke

Na noc, že zajdeme vypít sklenku, aby se nám dobře spalo a skončili jsme v karaoke baru. Tři moraváci co vyřvávali do mikrofonu české i slovenské písničky, s obsluhou, která nerozumněla ani slovo anglicky, ale pořád nosili hromady jídla a ještě nás chtěli natáhnout. Nakonec všechno dobře dopadlo a my zaplatili třetinu požadované ceny. S korejskou partou kamarádů by to byla větší legrace, ale nakonec i tak dobrý. A zpátky do bytečku, protože v deset hodin měli večerku a později by nás už dovnitř nepustili.

14. 4. 2015 (Út)

Hahoe

Další hřeb měla být vesnička Hahoe neboli korejský skanzen domků z let vlády dynastie Joseon (14. – 19. století), které se dali využít i na přespání. Konkrétně vesnička vznikla v 16. století, takže je k vidění, jak se bydlelo před 500 lety.

Architektura moc pěkná, bohužel korejci mají zvláštní dar, jak zabít ducha historie, protože na chaloupce satelit, igelitové obaly na zahradě a Kia offroad před domkem. Zdá se, že nějak postrádají cit na tyhle drobnosti. Každopádně Hahoe bylo velké zklamání, člověk by čekal, že budou aspoň předvádět tradiční řemesla, ne jenom zavírat branky, když jim vlezeme do baráku, jako ta babka co zamykala za námi.

Po obědě nás čekala už jen dlouhá zpáteční cesta do Seoulu, kam jsme dorazili večer.

15. 4. 2015 (St)

Exkurze do továren

Na středu bylo v plánu omrknout ženšenové továrny s Pilem. Ráno nás klučina nabral autem a jelo se na jih. Během cesty jsme dali zastávku v luxusním odpočivadle s hypermarketem a předraženým textilem. Kafíčko na zahrádce, ale bodlo.

Továrny na zpracování ženšenu mají dvě a vše je automatizované, lidi jsou tam jen na dohled nebo se najímají brigádníci na balení produktů, když je nápor. Sterilní prostředí, takže jsme od pěkné asistentky dostali „lékařské hábity“, včetně čapek a návleků – radost pohledět. Obrovské kádě, testovací laboratoř, vybavení za milióny.

Byl to celodenní výlet a dá se říct už i takový rozlučkový večer, proto bylo nutné všechno pořádně zapít.

Ale to už jsme seděli ve Woodstock baru v Seoulu a ládovali jeden kousek za druhým. Hezká výzdoba, místo stěny s alkoholem, tam měli stěnu s deskami a navíc byla možnost nechat si pouštět písničky dle libosti. Ze srandy tam Honza poslal perličku od Zagorové – Zima, zima a ono fakt, bylo to tam, A tak za chvilku jel i Záviš. Holky za barem se jenom uculovali, ale neměli chuděry představu, o čem se zpívá. Pořádná akce zakončená návratem za rozbřezku, což nám trochu protáhlo spaní.

16. 4. 2015 (Čt)

Seoul Tower

Vzbudili jsme se na oběd a vychutnávali si poslední den v Korei. V plánu byl už jen Seoul Tower – 236 metrů vysoká televizní věž, do které se dá dostat přes Namsan park pěšky nebo lanovkou.

Když bych měl shrnout: korejské jídlo je podle mě nejlepší v Asii, mají pěkný holky (i když dost věří na plastické operace), podobnou přírodu jako u nás, jenom hornatější, od vlakové dopravy nečekat Shinkanzeny a celkově hrozně draho. Chce to jet minimálně na 14 dní. Jinak spokojenost, rozhodně zajímavá zkušenost.

Mapa, kde všude jsme strčili nos

Unavilo vás čtení? Ješte je tady video.