Zápisky z cesty po Vietnamu – 2. část (Hanoi)
Obsah:
- 1. část (Viet Tri)
- 2. část (Hanoi)
- 3. část (Vinh, Cua Lo)
- 4. část (Hue)
- 5. část (Nha Trang)
- 6. část (Ha Long)
- Závěr s videem
Hanoi – 9. – 10. 8. 2012 (Čt, Pá)
Tak už jsme v Hanoi. Vedro ještě větší než ve Viet Tri, ale zase jsme aspoň něco viděli. Jsme v trochu předraženém hotelu (800 Kč/noc, za pokoj pro 4 osoby), ale na druhou stranu je velmi blízko staré čtvrti s obchůdky a nádherného jezera Hoan Kiem. První dojem z Hanoie, ten provoz, motorky, auta – je neskutečný. Něco takovýho jsem ještě neviděl ani v Tokiu.
Ve čtvrtek ráno jsme se vydali z Viet Tri, než se trmácet autobusem, tak jsme jeli taxíkem. Ano, 70-80 km, v přepočtu vyšlo na 1 000 Kč, nechci utrácet, ale tohle myslím vyšlo pro 4 lidi vcelku výhodně i pohodlně, vzhledem ke kufrům a komfortu autobus vs klimatizované SUV.
První den jsme si vyhradili na centrum a blízké okolí jezera Hoan Kiem (jezero Navráceného meče).
Váže se k němu zajímavá legenda. O generálu, který porazil čínské okupanty s pomocí posvátného meče, který dostal od želvího boha. A právě, když po vítězství plul přes jezero, vynořila se z něj obrovská želva a vzala si meč zpátky. Mám pocit, že sebou pod vodu vzala i generála. V jezeře, ale opravdu žije vzácný druh želvy, 160 cm veliká kožnatka, kterou vytáhli v roce 2011 na léčení.
K cenám – v Hanoi je vcelku draho, hotel, jídlo, srovnatelné s ČR, 80 Kč za oběd. Aspoň ovoce na ulici je levné.
Utíká nám tady čas trochu pomaleji, aspoň to tak vnímám, ale to je asi normální jev, když jde o dovolenou.
Večer jsme měli menší setkání se strýčkem a tetou v jejich malinkém bytě. Stýček je vysoká šarže v armádě, nejmíň plukovník a vydělává asi pěkný háky, ale hraje na chudobu.
V pátek, že se pojedeme podívat na mumifikovaného Ho Či Mina, ale bohužel zavřeno, tak jsme se místo toho vydali po radě taxikáře do etnologického muzea Vietnamu, zaměřeného na život menšin. Vcelku zajímavé.
Odpoledne nás hezky vypekl taxikář. Taxikáři jsou tady pěkný svině.
Berou to zajížďkama, jenom aby vydělali, šmejdi. Borec objel celý jezero a natáhl nás o 100 Kč, přitom šlo jet kratší cestou zespodu. Dung z toho byla naštvaná do večera.
Ale potom procházka zpátky přes starou čtvrť, kde prý je k zažití pravá Hanoi se stovkami obchůdků. Paráda, i přes saunu, velká spokojenost.
Večer byl super – návštěva spolužáka a dobrého kamaráda bratra Dung. Architekt, 2 děti, byt evropského stylu, 90 m2, 19té patro. Hezký, u nás řekl bych, tak za 3,5 miliónu. Spolumajitel firmy s 50 zaměstnanci, takže už za vodou. Pohodový týpek a přisli i jeho kamarádi. Královsky nás pohostili, krevety, závitky, mušle… Zatím nejchutnější jídlo ve Vietnamu. Dokonce jsem ochutnal rybu, název jsem zapomněl, ale náš hostitel Duong o ní tvrdil, že pokud jsem ji neochutnal, nebyl jsem ve Vietnamu. Update: jednalo se o sušené kalamáry, naprudko flambované v alkoholu a podávané s chili omáčkou, takový zákusek.
Musím přehodnotit i názor na pivo. Pili jsme pro změnu pivo Saigon a je hodně podobné českému pivu, asi vyráběné ze sladu. O hodně lepší než pivo Hanoi. Dobře jsme pokecali, protože kluci uměli anglicky. Opravdu vydařený večer.
Hanoi – 11. – 12. 8. 2012 (So, Ne)
Sobota byla, řekl bych nejpromarněnější den. Až ten večer to spravil.
Ráno jsme vyrazili na návštěvu strýčka a tety, plukovník o kterém jsem už psal. Byli jsme pozvaní do jeho tajného domku. Aspoň mám pár fotek rurálního stylu. U mladých tenhle styl oblíbený není, drží se ho 40-50tníci.
Vrátili jsme se od nich až na podvečer a po krátké pauze vyrazili na večerní procházku k jezeru Ho Tay. Ze zvědavosti jsme vyzkoušeli místní rikšu. Eliška zůstala s mladou v hotelu. Je to jako procházet se na silnici v provozu mezi auty a motorkami, parádní, jediná nevýhoda je smrad z výfuků. Pán si mákl, vezl nás oba, tak jsem mu nechal korunky navíc. Byl rád, no zasloužil si, za tu makačku.
U jezera nás zaskočila rozlobená babka, když jsme si sedali na lavičku, začala řvát, že je její. Dung jí slušně odpálkovala, tak sklapla.
Zpátky do hotelu jsme to vzali pěšky přes starou čtvrť. Vrchol dne. Narvané k prasknutí, živější ulice než ve dne. Moc jsem nefotil, ale o to víc natáčel.
Ho Či Min
Brzy ráno jsme si to zamířili asi k nejnavštěvovanějšímu místu v Hanoi, k mauzoleu strýčka Ho, jak mu říkají místní. Fronta nejmíň 2 km, vážně nekecám. Naštěstí se postupovalo rychle, za 40 min jsme viděli strejdu v rakvi. Nevím jestli by byl rád, že ho chodí očumovat tolik lidí, každopádně v severním Vietnamu je hrdina, co vyhnal okupanty. Jak francouze, japonce, tak američany a za tohle ho berou. Otázka je, jak se na to dívají na jihu země.
U mauzolea je i park s pagodou a domeček kde pracoval v 50tých letech.
Tak už asi vím, proč jsou ve Vietnamu často výpadky proudu. Na tuhle super kabelizaci jsem narazil při obchůzce:
Komunistické muzeum mělo bohužel zavřené. Vynahradili jsme si to návštěvou válečného muzea.
Nakonec drink – kokosový ořech a díky kamarádům odvoz na motorkách do hotelu.
To taky stálo za to. Mě a Dung vezl syn strýčka, dobrej kluk, momentálně policista, ale bez skurpulí si to razil na červenou. Málem nás sejmul autobus, jinak super zážitek.
Holky šly do města, nechat se okrášlit a já jsem zůstal v hotelu s Eliškou.
Večer pro nás přijel kamarád (druhý společník v architektonické firmě), no a to už se zase chlastalo. Dobrá nálada, dobrá zábava. Než odjedu z Vietnamu, jsem pozvaný na psí maso. Update: Nakonec jsme nestihli, ale nijak extra mě to nemrzí.
